Bože PROČ?!
Můj milý Bože, kde jsi? Kde jsi všechny ty noci, když mám pocit, že mě to zevnitř roztrhne a když se ta bolest nedá snést? Kde jsi, když potřebuju pevně obejmout a držet tak dlouho, než ta bolest alespoň trochu poleví? Kde jsi, když je mi tak zle, že bych nejraději vyzvracela i vnitřnosti, kdyby to šlo? Kde jsi, když mám chuť to tady všechno roztřískat a bušit kolem sebe pěstí? Jsi přece všemohoucí, tak proč mi nepomůžeš v noci beze strachu usnout? Proč mě nedokážeš zbavit té neúnosné bolesti, úzkosti, napětí a všech těch hnusných vzpomínek, které mě dennodenně mučí a ubíjejí tak, že mám pocit, že už nedokážu ani ráno vstát a nějak fungovat? Proč se mi to stále vrací v těch šílených snech, když se mi konečně podaří usnout? Ve všech těch záblescích během celého dne a proč se pořád cítím tak bezmocná, vyděšená k smrti a neskutečně z toho všeho vyčerpaná? Tak moc se zlobím, Bože a nevím, na koho víc! Jestli na ty nechutný prasata, za to, co se mnou celou tu dobu dělali, na mámu, která mě měla chránit a místo toho mě těm prasatům předhazovala? Že si klidně umřela a nechala mě tu s tím vším hnusem a se všemi těmi nezvladatelnými pocity a vzpomínkami, které díky ní mám. Nebo na tátu, že celou tu dobu dělal, že nic nevidí a nechal své jediné dceři ubližovat tím nejhorším způsobem, jakým to jen jde? Za to, že mě v opilosti i on dvakrát znásilnil a teď si myslí, že na to jde jen tak zapomenout?! Nebo za to, že si přede všemi hraje na úžasného dědečka a tatínka, který nám tu pomáhá a já je při tom všechny nechávám? Že si myslí, že je to tak jednoduchý, udělat za tím tlustou čáru, na všechno zapomenout a tvářit se, že se nic nestalo. Nebo jestli jsem víc naštvaná na sebe, za to, že jsem neutekla, nešla sama na policii, vymýšlela si výmluvy, proč vypadám tak, jak vypadám a hrála s nima se všema tu jejich hru na to, jak hrozně jsem nešikovná a nemotorná, když každou chvilku z něčeho padám. Nebo na sebe za to, že to nedokážu ze sebe dostat a normálně žít! Že jsem tak hrozně závislá na ostatních a na jejich přijetí, na jejich pomoci a na sebemenší projev lásky nebo pochopení. Na to, že nedokážu být sama! Nebo jestli se víc zlobím na všechny ty ostatní lidi, co možná i tušili, co se se mnou děje a zavírali před tím oči, jen aby uchránili sami sebe. A možná se nejvíc zlobím na Tebe, Bože, že jsi to dovolil! ….Nedávno mi řekli, že si mám vzít příklad z Tvého syna, z Ježíše, který taky trpěl a kterého jsi taky na kříži opustil. Jenže tohle se srovnávat nedá! On věděl, do čeho jde! Přijal to a udělal to pro nás, aby nás vykoupil! Jeho utrpení a smrt měla nějaký smysl! A ty jsi ho opustil na jeden jediný den. Ale jaký smysl byl v tom, že ubližovali mně? Jaký to mělo význam? Pro koho nebo pro co jsem trpěla já? Mě jsi v tom nechal dlouhé roky samotnou! Všichni tady Tvého syna opěvují a modlí se k němu, všichni mu vděčí za to, co pro nás udělal a litují ho, jak těžké to na té křížové cestě měl! Jenže on šel za svým tátou, který ho už čekal s otevřenou náručí a věděl, že to bude hodně zlý, ale že už druhý den bude toho utrpení konec a že díky tomu nám všem pomůže. Trpěl jeden jediný den! Ale co já??????? Chápu, proč se to dělo jemu, i když nikdy nepochopím, jak jsi mohl předhodit svého syna lvům a taky tomu jen přihlížet. Mohl jsi vymyslet všechno možné a ty pošleš svého vlastního syna na smrt. Tohle já jako matka prostě nikdy nepochopím! Ale to je jedno. Chtěl jsi to tak a on s tím souhlasil. Já s tím ale nesouhlasila. Jenže kdo se mě ptal? A víš co? Ježíš s tím dnes nemusí žít! On už je tam s tebou nebo možná v Tobě. Ale já jsem pořád tady a musím se s tím každý den prát! Každičký den se musím přemlouvat k tomu, abych bojovala a nevzdala to! Každičký den musím nahodit úsměv a zmobilizovat zbytek svých sil, abych byla schopná nějak fungovat. Každičký den volám o pomoc a prosím tě o to, abys mi nedovolil to vzdát, protože moje děti mě potřebují! Každičký den se přemáhám a namlouvám si, že to snad jednou bude dobrý a že budu schopna někdy normálně žít. Jenže já už nemám sílu a každý další noc i den mi jí víc a víc ubírá! A já už se ani nedokážu pořádně přetvařovat, aby si toho ostatní nevšimli! Jenže lidi mě nebudou za to mít rádi, budou mě brát obloukem a vyhýbat se mi, pokud se zase nevzchopím a nezačnu se na ně na všechny zas usmívat, jako dřív. Bojím se, že mě nikdo smutnou vidět nechce! Všichni mají svých starostí až dost a nikdo není zvědavý na to, co trápí mě a na mou vyčerpanou tvář. A já nechci nikoho zatěžovat a před nikým se litovat, protože vím, že to na mou lítost nikdo není zvědavý!!! Nechci být nikomu na obtíž. Chtěla bych být pro ostatní ta milá, příjemná a usměvavá holka, co nikomu nevadí a kterou každý vidí rád. Ale ……… co když jsem taky jenom slabá a zraněná bytost, co občas potřebuje trochu soucitu a objetí? Co když už nemám sílu na to se na každého usmívat? Co když už prostě nemůžu dál?!! …..
