Dělo se "TO" příliš dlouho!
Každý den bojuju se vším, co dělám. Každý den bojuju sama se sebou. Každé ráno si namlouvám, že třeba příští noc se konečně vyspím. A každou noc se přemlouvám, abych se nebála zavřít oči. Každý den sama sebe přesvědčuju, jak je mi dobře, jak jsem šťastná a jak si nemám a nesmím na nic ztěžovat. Každý hloupý den polykám své slzy a snažím se potlačit něco, nebo spíš někoho, kdo ve mně křičí a zoufale volá o pomoc. A každý den si opakuju to, co říkají všichni, že všechno chce čas. Ale kolik času to ještě chce? Vždyť už je mi skoro třicet! A ztrácím kvůli tomu objektivní pohled na svět. Přišla jsem o spoustu let života, které už se nikdy nevrátí, prošvihla jsem své dětství a pubertu. Tolik bych to chtěla zpět! Tak moc mi to chybí. Obzvlášť teď, když mám své vlastní děti a vidím, jak si bezstarostně hrají a jak jsou bezmocně odkázaní na mně. Když za mnou syn přiběhne a řekne mi „ Mám tě rád, maminko“, běhá mi mráz po zádech z toho, jak jsem dojatá a šťastná, a zároveň z toho, jak moc jsem si přála to moct své vysněné hodné mamince někdy říct. Nebo jak moc jsem si přála, aby to řekla ona mně. Jak moc jsem si přála, aby o mě někdy někdo pečoval, uspával mě, četl mi pohádky před spaním, vedl mě za ruku nebo mě pohladil. Jak moc jsem si přála nevědět nic o těch „dospělých“ věcech a nemuset to nikdy prožít. Nebo alespoň ne jako dítě!......... Nenávidím TO, nenávidím tu dobu, nenávidím všechny ty lidi a nenávidím sama sebe! Tohle se nemělo dít! S tímhle se nedokážu nikdy smířit. Může se stát něco, co člověka ovlivní. A možná mu i něco sebere. Ale většinou je to něco, co se stane jednou nebo se to stává chvíli. S tím bych se možná jednou dokázala smířit i já. Ale ne s tím, že se to dělo tak dlouho a že mi to ukradlo dětství, které už nikdy nevrátím. Kam se to podělo? Jak to, že jsem vyrostla a dospěla, aniž bych poznala, jaké to je, být bezstarostným, smějícím se dítětem, co se může cítit v bezpečí? Co ví, že ho má někdo rád a že ho doma někdo čeká. Dítětem, které ví, kam patří a má dovoleno si jen tak hrát. Není to fér. Jak mám za vším mávnout rukou a zapomenout na to, když mě to v srdci tak hrozně svírá a bolí? Jako dítě jsem se každý večer modlila a prosila pána Boha, aby mi pomohl nebo abych se probudila jako někdo úplně jiný, někde úplně jinde. A každé ráno jsem prosila o to, aby se něco změnilo a abych se ten den nemusela ničeho bát. Aby změnil mé rodiče a naučil je mít mě rád. Abych před nimi a před nikým už nikdy nemusela utíkat, vymýšlet pro cizí výmluvy a prosit je o to, abych u někoho z nich mohla spát. Abych se jednoho krásného dne probudila a zjistila, že tohle všechno byl jen hodně škaredý a hloupý zlý sen. Jenže tahle noční můra byla skutečná a nekonečná!
Nevím, kdo jsem nebo kým bych byla, kdybych měla možnost normálně žít. Kdybych měla normální a milující rodinu, která by mě chránila a nic z toho, co jsem si prožila by nedovolila. Nevím, čím bych dnes byla a jak a s kým bych žila. A nikdy se nic z toho už nedozvím.
