Jak se mám?....
Dnes jsem byla na jedné akci, kde byla muzika a spoustu zábavy. Všichni se bavili, tancovali a smáli se. Já šla za dětmi, které si tam hrály a najednou jsem stála uprostřed toho placu, mezi lidmi, se synem v ruce a měla jsem pocit, že všechno je špatně. Všechno se to kolem mě točilo a já tolik chtěla křičet z plných plic „DOST! PROSÍM UŽ NEMŮŽU! KDE JE KDO? JÁ JSEM TADY A POTŘEBUJU POMOCT! POTŘEBUJU OBEJMOUT.“. Chtělo se mi brečet a všechno v těle jsem měla sevřené. Cítila jsem, jako by mi srdíčko chtělo vyskočit ven z těla a cítila jsem obrovskou paniku, bezmoc a strach!
Pak přišla kamarádka, kterou jsem dlouho neviděla a zeptala se mě, jak se mám. Obyčejná věta, ale mě přišlo, jako by mi tím vrazila nůž do srdce. Jako vždy jsem odpověděla, že dobře, a přitom bych se nejraději neviděla a měla jsem sto chutí sama sobě ublížit. Proč si musím pořád hrát na hrdinku a všem i sama sobě namlouvat, že se nic neděje a že jsem v pořádku? Proč nemůžu někomu přiznat, jak hrozně zle mi je? A proč mám pořád pocit, že nemám právo na to být smutná a cítit se zle?
Když jsme pak přišli domu, šla jsem hned zvracet, už po několikáté. A když jsem se pak podívala do zrcadla, měla jsem sto chutí ho rozmlátit holíma pěstma na střepy! Nenávidím toho, koho ze mě udělali! Nenávidím tu, co se na mě z toho zrcadla dívá! Co udělali s tou malou holčičkou? Kde je ta nevinná, radostná Kačenka, která chtěla jen, aby jí měl někdo rád? Co se s ní stalo? Kam se poděla? A kdo je to v tom zrcadle? Tohle nejsem já! Nemůžu to být já! Jsem uvězněná v tomhle hnusným a špinavým těle už tolik let! A nikdo o tom neví. Ukradli mi dvacet let života a ty už mi nikdy nikdo nevrátí! Zabili ve mně tu malou holčičku a vzali mi můj pocit jistoty a bezpečí! Zabili ve mně všechno, v co jsem kdy věřila a pro co jsem žila! Ublížili mi a zničili mi život!
